Z Ubuntu na Fedoru/CentOS

Operační systém a sotware potřebný pro práci zdarma není chiméra, to už asi ví každý. GNU/Linux a FreeBSD používám přibližně od roku 1997, za tu dobu jsem vystřídal a vyzkoušel solidní počet distribucí. Od prvního Slackware, přes Red Hat [blahé paměti prodávaný CPressem s útlou instalační příručkou], Mandrake/Mandrivu, až jsem zakotvil na delší dobu u Ubuntu, s občasnými experimenty. Ubuntu jsem používal od první verze 4.10, tenkrát ještě na laptopu od Apple, s mikroprocesorem PowerPC, s Mac OSem jsem nikdy moc nekamarádil.

S Ubuntu jsem celkem spokojený, je to distribuce která prostě funguje a po prvotní instalaci s konfigurací jsem pouze automatizovaně přecházel na novější verze distribuce. S nástupem GNOME3 se vývojáři Ubuntu vyrovnali svérázně a z „výkladní skříně GNOME“ se stala distribuce s vlastním správcem oken Unity. To jsem ještě dokázal vstřebat návratem k menšímu správci XFce, kterého jsem dlouhá léta preferoval. A ačkoliv mi zpočátku připadalo GNOME3 nepoužitelně divné, dnes jej považuji, ve srovnání s Unity, jako lépe použitelné a po doplnění o nadstavbu Cinnamon mi chybí snad jen lepší konfigurovatelnost pracovních ploch.

Ubuntu však razí vlastní cestu, po integraci vyhledávání napříč lokálními programy/daty i internetovými službami (čert ví, zda jsem nějaká soukromá data neposlal některé třetí straně) do Dashe, přichází s vlastním X Window serverem Mir. Podle mého názoru se z Ubuntu stává svébytný systém, jenž má jádro Linux, z GNU přebírá jádro a klíčové knihovny, ale důležitý vývoj se začíná dít za uzavřenými dveřmi.

Přestože jsem kdysi Fedoru považoval za alfa verzi RHELu, uznávám její kvality a postupně na ní migruji používané desktopy (jeden v domácí kanceláři, jeden firemní) i laptop. Servery migruji z Debianu na CentOS, ale důvod je v používání stejných administrátorských nástrojů a postupů, na něž si zvykám ve Fedoře. A důvody? Uvedu jich jen velmi málo:

  • Vydávání nových verzí se řídí v Ubuntu pevně danným datumem, distribuce vyjde a několikrát se mi stalo, že vše 100% fungovalo až po několika aktualizacích. Vývojáři Fedory i RHELu sice mají plán vydávání, ale zpoždění; místo vydání nedodělku; je akceptovatelnější, než dodržet termín vydání za každou cenu.
  • Ve vydávání aktualizací je Canonical velmi konzervativní, verze která byla zařazeno do distribuce je, až na malé výjimky, v distribuci po celou dobu života verze, jen s přidáváním oprav a záplat (patchů). Konzervativnímu chování se dá předejít zařazením PPA zdrojů software. Vývojáři Fedory aktualizují software tak, že uživatelé používají aktuální software, jenž prošel otestováním u maintainerů. Například verze jádra v aktuálním *Ubuntu je 3.5.0-26 (tj. 26 update s patchi od jádra 3.5.0), kdežto ve Fedoře je to 3.8.5 a to Fedora 18 začínala s jádrem Linux 3.6.10. Je dobré si uvědomit, že aktualizace software nejsou jen bezpečnostní opravy, ale i nová a vylepšená funkčnost.
  • Fedora se stala, po nasazení Unity v Ubuntu, výkladní skříní GNOME, avšak nezanedbává ani ostatní desktopy a správce oken. Vývojáři se nebrání ani zařazení velmi alternativních MATE a Cinnamon (pro Ubuntu jsem našel opět „pouze“ PPA repozitáře).
  • Fedora je průhlednější v tom co odesílá třetím stranám. Canonical sice od nové verze provede výchozí nastavení vyhledávání v Dashi, aby neprohledával i Amazon [a bůhví co ještě], ale kdo ví, jak bude vlastnost nastavena těm co jen přejdou na novou verzi aktualizačním nástrojem.