Zamyšlení po svátku 17. listopadu

Blogspot kamaráda Lukáše Faltýnka, který se ptá jak vnímáme státní svátek 17. listopadu – Den boje za svobodu a demokracii, mě inspiroval k nápsání tohoto malého zamyšlení. Napřed bych se rád vymezil vůči těm, kteří trochu nepochopili rok na jehož počest tento svátek máme v kalendáři. Není to rok 1989, ale především rok 1939, kdy bylo nacisty popraveno 9 studentů, jež demonstrovali po pohřbu Jana Opletala, mimo jiné byly tento den zavřeny české vysoké školy a později byl 17. listopad vyhlášen mezinárodním dnem studentstva. 17. listopad 1989 bylo 50. výročí, kdy jen nálada ve společnosti byla taková, že studentský průvod se změnil ve startér následujících událostí vedoucích ke změně režimu.

Nejsem historik a nejsem v takovém věku, abych mohl o socialistickém zřízení vynášet rozsáhlé soudy. Dá se najít nejeden pramen potvrzující ekonomický kolaps socialismu (vybírám jeden z čerstvějších článků). V roce 1989 to možná ještě nebylo zcela zřetelné, nicméně prognostický ústav (z nějž jsou pánové Valtr Komárek, Miloš Zeman, nebo Václav Klaus) upozorňoval na možné problémy nejméně o rok dříve. Milouš Jakeš možná byl trochu mekta a jeho proslov z Červeného Hrádku je občas pouštěn pro zábavu, ale zkuste se oprostit od „humorných částí“ a vnímat podstatné informace o přehnaném znárodnění a jak by bylo lepší hospodu na vesnici nechat soukromníkovi, než do ní ze státního rozpočtu lít 4000,— Kčs měsíčně. Centrální plánování hospodářství, jak jej předváděl socialismus, prostě nefungovalo, plánovaly se potřeby a růst, bez ohledu na životní prostředí, skutečné potřeby a surovinové/energetické nároky.

Zní to, jako bych se vysmíval (zpočátku) dvouletkám a pak pětiletkám, což není zcela pravda. Větší firmy plánují strategii v mnohem delších časových horizontech. U menších firem je strategie někdy plánována v horizontu let (třeba pokud to je vývojářská firma), nebo vůbec, ale to už je záležitost majitelů, která je limitována i oborem v němž podnikají, prostě dlouhodobé plánování je v menších firmách ruleta. Dlouhodobé plánování není hloupost, ale plánovat potřeby, plánovat bez ohledu na prostředí a možnosti, hloupost je.

Lukáš v již zmíněném blogspotu položil zásadnější otázku, co pro nás znamená svoboda a demokracie.

Víte jaký byl před rokem 1989 rozdíl mezi Československou a Švýcarskou ústavou? V obou byla svoboda projevu, ve Švýcarsku jste měli svobodu i po projevu. Já jsem nesvobodu projevu nějak zásadně, za socialismu, nevnímal, když socialismus skončil, bylo mi pouhých 15 let. S rozmachem internetu ji vidím teprve nyní, u zemí kde vládne jedna oficiálně povolená ideologie, cenzura příchozích informací a represe pokud napíšete něco neslučujícího se s oficiálně povolenými názory. Svoboda cestovat, podnikat, nebo být nezaměstnaný bezdomovec je také plusem, je to jen o naší volbě.

Demokracie dává každému příležitost ovlivnit dění ve svém okolí. Dnes není nereálné dostat se do místních zastupitelstev, nejlepším důkazem jsou úspěchy nezávislých kandidátů v obecních volbách, zejména na vesnicích a v menších městech, kde se opravdu lidi znají a hlasy se dávají kandidátům, nikoliv stranám. Politika na krajské, nebo celostátní úrovni již pochopitelně znamená býti v etablované straně, ale nepovažuji za nereálné se dostat do parlamentu, pokud seženu dostatečnou podporu. Demokracie není nejlepší vládní zřízení, ale nejméně špatné (Winston Churchil), dodávám jen, že se to vztahuje na ty již vyzkoušené.

Začal jsem trochu ekonomicky, tak tento příspěvek tak také ukončím. 17. listopad 1989 se popisuje jako den, kdy začal přechod od socialismu ke svobodě a demokracii. Chápal bych přechod od totality ke svobodě a demokracii, nebo od socialismu ke kapitalismu, ale takto křížem to trochu nechápu. No budiž. Od tohoto datumu začal postupný nástup kapitalismu, který pochopitelně trval několik let. Kapitalismus chápu jako volnou ekonomickou soutěž, kde jsou definována pravidla (daně, v čem se smí podnikat, …), ale není centrálně předurčeno jaké budou potřeby a v čem se musí podnikat. Kapitalismus je sbírka příležitostí, někdo je využije, někdo ne. Pokud člověk umí více, než utahovat matky u běžícího pásu, svou příležitost najde (tím se nesnažím naznačit že takovou prací pohrdám, speciálně u automobilového nadšence by tento pohled byl velmi podezřelý). Kdo je líný se ohnout a sebrat jednu z mnoha příležitostí ležících na zemi, tak může leda hořekovat, že za socialismu by se o něj někdo postaral, práci by mu někdo „musel“ dát.

Mě samotnému aktuální společenský řád v České republice vyhovuje a jsem spokojen.

Potkají se Kohn a Roubíček. Roubíček žije v socialistickém Československu a Kohn ve Švýcarsku.
„Jak se mají?“ ptá se Kohn Roubíčka.
„No nemůžu si stěžovat“ promptně odpovídá Roubíček.
Kohn ihned kontruje: „Vědí, u nás ve Švýcarsku by směli.“

Ano mohl bych si stěžovat, ale tak nějak nemám moc na co. To na co bych si mohl stěžovat jsou jen moje přešlapy. Mimochodem všimli jste si, že židovské anekdoty jsou tak nějak ze života a nejsou k smíchu za každou cenu?

Flattr this!

4 thoughts on “Zamyšlení po svátku 17. listopadu”

  1. Vďaka za zaujímavý článok Marek! Opäť sa aj niekto z mladších ročníkov môže dozvedieť niečo viac o danej problematike z pohľadu skúsenejších. Československo-švajčiarské vtípky sa ti vydarili =) Ja by som si v súčasnej dobe (z môjho uhla pohľadu vzhľadom na situáciu dnešnej mládeže u nás) dovolil publikovať výrok trocha iného charakteru: "The intermediate stage between socialism and capitalism is alcoholism." od Normana Brennera. Čo sa týka ešte tých volieb, je pravda, že v menších obciach sa dávajú hlasy s prihliadnutím na charakter a samotného človeka samého o sebe, než na príslušnosť k strane – aspoň u racionálne uvažujúcich občanov, takže v tom s tebou súhlasím, aj keď výnimky sa nájdu všade.

  2. Prosím opravit v prvním odstavci- po pohřbu Jana Palacha na Jana   OPLETALA.
     
    zdravím  Valentová

Komentáře nejsou povoleny.