Vyhoření

Každý z nás občas může chybovat, každému může dojít vůle a energie, takříkajíc padnout hubou do bláta, ale musí pak umět vstát, jít dál a třeba za cenu nového začátku. Problém je, když už těch padnutí na hubu je mnoho,když už člověk vstal tolikrát, že nemá sílu vstát po další.

Několik posledních let jsem zažíval vzestup, alespoň v očích mého okolí. Snažil jsem se, aby nikdo neviděl, že se jedná o vzestup z dost šílených sraček, do kterých jsem před pár lety zapadl. Snažil jsem se nedávat najevo, že nejsem v takové pohodě, jak si spousta lidí myslí. Bohužel se to nedávání najevo stále více otáčí proti mě. Zní to divně, ale ztrácím lidi kolem sebe, utíkají, protože s nimi nekomunikuji, protože se snažím nepřenést na ně moje starosti, ale být zticha, zatnout zuby a makat, abych co nejrychleji unikl z toho špatného.

Není to nikterak dávno, co jsem si podobné starosti ani zdaleka nepřipouštěl, ale asi jsem zestárnul, možná víc, než si připouštím, a nedokážu nad tím mávnout rukou. Každý člověk, který odejde z okolí, každý, na kom mi záleží a uteče, protože jsem uzavřený, mě mrzí, dál se uzavřu a odejdou další. Možná, že při tom rozsahu práce a činností, které dělám se zdá, že jsem v centru dění, ale vše je překvapivě velmi jinak. Žiju ve světě, který je neskutečně uzavřený, ve světě, kam přestává být přístup a ve kterém mám dojem, že nemají city, vztahy a přátelství co dělat.

Dal bych nevím co, kdybch mohl vše restartovat. Tedy ne úplně. Moci napravit to, co považuji za důležité a jakýmkoliv způsobem to pokazil. Udělal jsem příliž mnoho chyb a mám na výběr. Brečet nad roz(b)litým mlékem nejspíše není správně, ale mohu se oklepat a zkusit jít dál s tím, že hodím za hlavu to, co jsem pokazil. Nebo mohu zkusit alespoň část chyb napravit, protože jsem často ublížil těm, na kterých mi velmi záleží. Ta druhá varianta je zajímavá, protože bych byl velmi rád, aby tu jednou po mě zůstalo alespoň něco dobrého a užitečného, nejen zlost a trápení mého okolí, které se stále ztenčuje.

Mrzí mě, že v době, kdy se mi dařilo, bylo kolem mé osoby mnoho dalších lidí, kteří využívali co jsem jim poskytoval. Drtivá většina z nich se tvářila, že pokud budu potřebovat, pomohou zase oni mě. Když se dařit přestalo, utekli. Kdyby utekli jen Ti běžní, ale utekli i ti, které jsem miloval. Nikdo nestojí o to mít v okolí neúspěšného člověka, člověka, který má trable, a zvolí jednodušší variantu. Utéct.

Teď přemýšlíte, proč se tento blogspot jmenuje vyhoření, když je spíše o dopresích neúspěšného člověka? Protože přeci jen ve mně, událostmi posledních dní, něco vyhořelo. Něco, co bylo donedávna to nejdůležitější v životě, ale co jsem si, ve své hlouposti a slepotě nepřipouštěl.

Flattr this!

2 thoughts on “Vyhoření”

  1. Marku já při tobě budu stát vždy ať se stane cokoliv, protože, i když to ty druhý nevidí, jsi fajn kamarád!!!! Olga

  2. Marku,
    ani vevíte jak jste mi promluvil z duše. Jsem IT 14 let a myslím, že stačilo. Zákazníci, zvyšující se nároky, málo peněz na školení, zkracující se termíny. Ničí mi to život.
    Dál to tak nepůjde, takže vzhůru ke změnám.

    Martin

Komentáře nejsou povoleny.